k1_1

1.1 Politická
          situace
Hlavní roli v dramatu diplomatické války o nové biskupství hrál vratislavský kníže biskup Filip I. Gotthard, hrabě Schafgotsch. (Kníže od r. 1744.) Byl velikým odpůrcem dělení svého (vratislavského) biskupství.
     Hrabě biskup Schaffgotsch (1716 – 1795) studoval v Římě a roku 1738 byl vysvěcen na kněze. Zakrátko se stal držitelem církevních prebend v Olomouci a kanovníkem ve Vratislavi. Byl neoblíbený pro svůj nekřesťanský styl života a vstup do zednářské lóže (1742 - 1746). Stal se opatem vratislavského Sandstiftu a 16. 3. 1743 vratislavským koadjutorem přes odpor tamějšího biskupa Filipa Ludvíka kardinála ze Sinzendorfu (1732 - 1747). Do opozice vůči hraběti biskupovi Schaffgotschovi se postavila i vratislavská kapitula a římská kurie. Až do sedmileté války o Slezsko byl biskup Schaffgotsch církevním politikem věrným Prusku podle představ pruského císaře Bedřicha II. Jakmile však sedmiletá válka vypukla, radikálně se změnil vztah Bedřicha II. Velikého k jeho vazalovi, vratislavskému biskupovi Schafgotschovi. Sedmiletá válka (1756-63) byl souhrn válečných konfliktů mezi Pruskem a Anglií na jedné straně a koalicí Rakouska, Ruska, Francie, Španělska a Švédska na straně druhé. Válečné události probíhaly i v Americe a Asii. Konflikt byl zahájen boji mezi Francií a Velkou Británií 1755
v Americe. Roku 1756 provedl pruský král Bedřich II. Veliký preventivní útok na Sasko, 1757 a 1758 válčil
s Rakouskem (poražen u Kolína, neúspěšně obléhal Prahu a Olomouc), od léta 1758 byl donucen k defenzívě na vlastním území, 1759 poražen u Kunersdorfu. 1760 dobyli Rusové Berlín, habsburské vojsko obsadilo většinu Slezska a Saska, franc. armáda okupovala Hannoversko. Nástup cara Petra III. na trůn v Rusku zachránil Prusko v bezvýchodné situaci, přechod ruských vojska na pruskou stranu umožnil 1762 vytlačit Rakušany ze Slezska
a Saska. K mírovým jednáním mezi Francií a Velkou Británií 1762 se ostatní státy připojily r. 1763 (hubertusbrus- ký mír).
     Během sedmileté války přemohli Prusové Rakousko - Uhersko v bitvě pod Leuthenem r. 1757. Kvůli válečné- mu stavu mezi Pruskem a Rakousko - Uherskem žádala císařovna Marie Terezie vratislavského biskupa Schaffgotsche, aby ustanovil generálního vikáře vyčleněného pro správu rakouské části vratislavského biskupství. Dnes bychom řekli, že císařovna Marie Terezie žádala o ustanovení biskupského vikáře pro správu určitého území. (Kán 479 § 3. CIC 1983). Tento generální vikář by měl sídlo v rakouské části vratislavské diecéze. To proto, že biskup Schaffgotsch a jeho biskupská kurie měli sídlo v nepřátelském státě.
     Mezitím se biskup Schaffgotsch rozhodl pro útěk na území Rakouska - Uherska. Dne 8. 12. 1757 ve dvacet hodin dorazil biskup Schaffgotsch do polního tábora Rakušanů pod Neustatem. Tou dobou po něm pátralo pruské komando o síle 600 mužů v Nysské oblasti. Zpráva velitele Simbschena z polního ležení u Neustadtu
v Österreichisches Staatsarchiv, Abteilung 2: Allgemeines Verwaltungsarchiv /Wien/, fascikl 1224 /Breslau/ Nr. 94 z 9. 12. 1757.
     O této zprávě hovoří na str. 114 Bernhard Demel v Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren – Schlesien, Band V, herausgegeben vom Institut für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren - Schlesien, Königstein/Taunus 1978. (Dále pouze AfK)
Podle názoru císařovny Marie Terezie by bylo nejlepší, aby biskup Schaffgotsch rezignoval na svou funkci
a odešel do Říma. Biskup Schaffgotsch se skutečně brzy do Říma vydal, ale své biskupské hodnosti a moci se nevzdal. Až do konce sedmileté války (r. 1763) zůstal biskup Schaffgotsch (nadále však pruskými vojáky ostře sledovaný) na rakouském území vratislavského biskupství. Biskupské funkce v pruské části vratislavské diecéze zatím vykonávali pomocní biskupové jmenovaní králem a potvrzení papežem. Nejdříve to byl původem magdeburgský biskup hrabě z Almesloe a po něm od 7. 6. 1760 až do své smrti dne 28. 1. 1781 vykonával tuto funkci Johanes Mauritz von Strachwitz. Zmiňuje se o tom Max Lehmann, Preußen und die Katholische Kirche seit 1640, V. svazek, Leipzig 1881 – 1893, Nr. 540. Zmiňuje se B. Demel v AfK str. 115. Po něm do služby pomocného biskupa nastoupil ještě za života biskupa Schaffgotsche vratislavský kanovník Anton Ferdinand von Rothkirch und Panthen, kterému pruský císař Bedřich II. zajistil biskupské svěcení ne v rakouském Olomouci, ale v pruském Posen.
    Vratislavský biskup začínal tušit vážné následky svého útěku do Rakouska - Uherska v r. 1757. Prosil císařovnu o možnost pobytu na jejím suverénním území a o užívání biskupských práv. Císařovna Marie Terezie vyšla biskupu Schaffgotschovi vstříc a biskup Schaffgotsch získal souhlas císařovny pro pobyt na území vratislavského biskupství v rakousko - uherském státním teritoriu.
     Jedinou podmínkou a omezením pro vratislavského biskupa Schaffogtsche v jeho rakousko - uherském exilu bylo, že nesměl opustit území své diecéze. Dne 17. 1. 1767 císařovna Marie Terezie usoudila, že biskup Schaffgotsch by měl přesídlit ze svého sídla ve Vidnavě (Weidenau) do bezpečnějšího a většího paláce na Jánském vrchu u Javorníku (Johannesberg).
     Zároveň císařovna nabídla biskupu Schaffgostschovi nějaké opuštěné beneficium v Uhrách, s čímž biskup Schaffgotsch nesouhlasil. I přes Schaffgotschův odpor usilovala nadále vídeňská státní kancelář při diplomatických jednáních v pruském Berlíně již r. 1768 o rozdělení vratislavského biskupství v závislosti na státní hranici s Pruskem.
     Realizace sjednocení státních hranic s hranicemi biskupství však byla velmi komplikovaná. Plány císařovny se zdály býti uskutečnitelnými jenom částečně. Jestliže však politika je uměním "možnosti kontra nepříznivé okolnosti", pak opavský projekt biskupství a nové přerozdělení moravské církevní provincie je příkladem toho, že ono naprosto nemožné se časem stane skutečným.