2. Generální vikariát
v Těšíně
Vratislavský biskup hrabě Schaffgotsch přebýval ve svém zámku Johannesberg, odkud spravoval
rakouskou část diecéze. Biskup Schaffgotsch tam bydlel od začátku Sedmileté války mezi pruským císařem
a rakouskou císařovnou. V Sedmileté válce porazilo Prusko Rakousko - Uhersko v bitvě pod Rosbachem dne 5.11. 1757 r. a konečného vítězství získalo Prusko v bitvě pod Leuthenem 5.12. 1757 r. Když ho však stáří
a nepříznivé okolnosti začaly tížit, rozhodl se zajistit generálnímu vikariátu v Těšíně lepší správu. Proto jmenoval dne 22. července 1770 vratislavského kanovníka a frýdeckého
děkana Justa Wilhelma hraběte Pražmu generálním vikářem určeným pro pastoraci rakouské části vratislavské diecéze.
Zároveň byla jmenována knížecí - biskupská konsistoř pro rakouskou část vratislavské diecéze. Tato konsistoř byla složená z oficiála pro duchovní věci a duchovního inspektora městských a vesnických škol
v knížectvích: Těšín, Bielsko, Nissa a ze sedmi konsistoriálních rádců (děkanů a farářů).
Roku 1975 zemřeli biskup
Schaffgotsch, oficiál pro duchovní věci i generální vikář hr. Pražma. Tehdy Josef Christian kníže Hohenlohe byl zvolen od vratislavských kanovníků biskupem ve Vratislavi. Nový vratislavský biskup Hohenlohe pak složil podle vzoru svých předchůdců obvyklou přísahu věrnosti do rukou pruského císaře Františka. Jakmile tutu přísahu složil, skončila provizorní administrace biskupských majetků v pruské části vratislavské diecéze.
Vratislavský biskup Hohenlohe navrhl
rakouskému císaři Josefu II. jako kandidáta na generálního vikáře pro rakouskou část vratislavské diecéze kněze Jana Lindnera. S jeho kandidaturou však rakouský císař Josef II. nesouhlasil. Proto vratislavský biskup rezignoval z použití svého práva nominace generálního vikáře ve prospěch rakouského císaře.
Rakousko - uherský císař jmenoval dne 26.9. 1796 generálním vikářem těšínského děkana Antotnína Aloise Löhna a jeho sídlem určil město Těšín.
Podle císařského rozkazu zůstalo povinností biskupa postarat se o biskupskou hodnost pro tohoto generálního vikáře.
Generální vikariát pro katolíky v rakouské části vratislavské diecéze se nazýval "Vratislavský kníže - biskupský generální vikariát vratislavské diecéze v c. k. Slezsku", nebo také "Nejdůstojnější biskupská konsistoř v Těšíně." Tehdy se skládala z pěti konsistoriálních rádců: tří děkanů a kněží, z duchovního sekretáře a
kancelisty.
Složení konsistoře generálního vikariátu bylo relativně ustálené: konsistoriálními rádci byli jednak biskupští komisařové, školní inspektoři, prosynodální ekzaminátoři a představení alumnů rakouského Slezska, kteří studovali na teologické fakultě olomoucké univerzity. Existovala také funkce konsistoriálního sekretáře a církevní soud při generálním vikariátě, který se zabýval manželskými spory. Tento církevní soud pro manželské spory vznikl až v roce
1853 v Těšíně. (Roku 1855 byl podepsán konkordát mezi Rakousko - Uherskem a Svatým stolcem. Na základě tohoto konkordátu byly manželské spory řešeny výlučně církví.) Předsedajícími těšínského církevního soudu byli pokaždé generální vikářové a dalšími třemi členy soudu byli tři rádcové: přísedící (substitut), obránce manželského svazku, kterým byl obvykle světský právník a sekretář.
Centrální vláda byla spolu s generálním vikářem vykonávána konsistoří. Administraci
prováděla kancelář generálního vikariátu za pomoci sekretářů. Od r. 1891 byl v čele konsistoře kancléř jmenovaný bezprostředně vratislavským biskupem. Tyto organizační struktury byly v různém stupni závislé na rakouské státní moci a také se účastnily politického života arcikatolické rakouské monarchie.
Součástí těšínského generálního vikariátu byly dva biskupské komisariáty: nyský a těšínský a každý z nich byl složen z několika děkanství. Komisariát byl
teritoriální jednotkou církevní organizační struktury. Těšínské knížectví a části knížectví opavského, krnovského a nisského tvořily tzv. rakouské Slezsko, resp. české Slezsko, které bylo 1867 – 1918 zemí Rakouska (5147 km2, hlavní město Opava). Roku 1920 bylo rozděleno mezi Československo a Polsko. V rámci Československa mělo Slezsko až do roku 1927 statut země Moravskoslezské. Roku 1939 až 1945 bylo české Slezsko součástí Německa, 1949 – 1960 součástí Ostravského kraje, 1960 –
1990 součástí Severomoravského kraje. Ostatní Slezsko bylo součástí Pruska, 1871 – 1945 Německa (menší územní změny ve prospěch Polska). Roku 1945 připadlo německé Slezsko Polsku jako náhrada za ztrátu východních území připojených k SSSR (dohoda spojenců z Jalty o hranici Odra – Nisa).
Komisariát nyský:
Po politickém rozdělení Slezska roku 1742 zůstalo na rakouské straně nyského knížectví 17 farností, které
náležely do Gurschodorf a částečně Głochołazy i Otmuchów. Téhož roku byla tato struktura přeorganizována
a vznikly tři děkanáty – Gurschdorf, Widnawa i Edelstadt – Zuckmantel (Zlaté Hory). Měli 5, 6 a 5 farností.
Jedna farnost - Lindewiese však zůstala v děkanátě Głuchołazy, ležícím na pruské straně. Roku 1746 byl na
žádost císařovny Marie Terezie utvořen pro tyto oblasti biskupský komisariát se sídlem ve Vidnavě. Pro
zlepšení pastorační péče byl roku 1755 vytvořen čtvrtý děkanát: Jánský Vrch, ke kterému byly přičleněny dvě
farnosti z děkanátu Gruschdorf, přejmenovaného na Frywald, tři farnosti z děkanátu Widnava a z prostředků
náboženského fondu byly vytvořeny čtyři lokálie. Ve vidnavském děkanátu tak zůstaly farnosti Vidnava,
Gross – Kunzendorf a Červena Voda. Ve frývaldovském děkanátu zůstaly farnosti Frývald a Nieder Thomas-
dorf, ke kterým byla přidána farnost Lindewiese. Ve vidnavském děkanátě zůstaly farnosti Vidnava,
Gross - Kunzendorf a Červená Voda, ke kterým byly přidány farnosti Niklasdorf z děkanátu Gurschodorf:
Jungferndorf a Černá Voda.
Komisariát těšínský:
Z důvodů reorganizace farní a děkanátní síťě existovaly v těšínském komisariátě následující děkanáty:
těšínský, frýdecký, fryštátský, bielský a nové děkanáty: karvinský a skočovský Dohromady bylo roku 1742
v těšínském komisariátě šest děkanátů.
Roku 1847 to již bylo osm děkanátů. Novými byly: strumieński vydělený ze skočovského, když ke skočovskému byly přidány farnosti z bielského ( Grodziec, Brenna) a jablunkovský vydělený z těšínského. Mimo to přibyly dvě lokálie: Javoří v bielském děkanátu a Petřvald v karvinském. Dohromady to bylo 55 pastoračních míst a 112 kněží.
