2.1 Generální
vikáři
P. Justus Wilhelm hrabě Pražma
První generální vikář působil ve Frýdku a byl jím vroclavský kanovník P. Justus Wilhelm hrabě Pražma.
Na území rakouské monarchie přicestoval zároveň s biskupem Schaffgotschem, když opustil svá pruská panství. Za to ho pruský císař Bedřich II. zbavil kanonikátu, což je dalším dokladem prolínání světské a církevní moci, jurisdikce se státní správou. Avšak císařovna mu jako náhradu dala proboštství ve Staré Boleslavi. Později byl jmenován
farářem ve Frýdku, dokud nebyl jmenován dne 22. 7. r. 1770 generálním vikářem. Zároveň však zůstával farářem ve Frýdku. Jedním z hlavních důvodů bylo ekonomické zabezpečení jeho osoby a ekonomické zabezpečení chodu jeho úřadu generálního vikáře. Teprve roku 1788 rezignoval z funkce faráře a až do své smrti roku 1795 zůstal generálním
vikářem. Zemřel na zámku Jánský Vrch dne 25. května 1795 a pochován byl v koste- le v Javorníku.
P. Antonín Alois Löhn
Nástupcem hraběte Pražmy se stal P. Antonín Alois Löhn,
narozený roku 1734 v Glogówku na Horním Slezsku. Po ukončení teologických studií v Olomouci byl nejdříve farářem v Dobré, později dne 13. května 1779 byl jmenován děkanem a farářem v Těšíně, roku 1784 biskupským komisařem a r. 1796 generálním vikářem. Zemřel 14. července 1806 ve svých 72 letech příkladného života.
Byl příkladný v plnění svých úředních závazků a sám zaopatřoval svátostmi během epidemie nemocné ve vojenské nemocnici, kde se nakazil. Měl velmi mnoho pěkných vlastností, které mu získaly slávu a čest. Byl skromný, přístupný, jemný, trpělivý, učený, sečtělý, vyznal se v hudbě a hrál mistrovsky na varhany. Mnoho svých knížek odkázal těšínské farnosti k
u prospěchu svých nástupců. Pouze jedna z jeho knih vyšla tiskem pod názvem: Trauerrede über Joseph den zweyten weiland römischen Kaiser u.s.w., gehalten bey trauervollen und feyerlichen Exequien in der herzoglichen Stadt Teschen den 16. März 1790. Otec Löhn byl příkladným Polákem - to je nejlepší charakteristika, jakou mu mohla tehdy dát masmedia -
Gwiazdka Cieszyńska Nr. 56 ze dne 14. 7. 1916.
P. Josef Karel Schipp
Po P. Löhnovi byl jmenován dne 6. března 1806 generálním vikářem děkan a farář ve Frýdku. P. Josef Karel Schipp byl prvním dítětem, které zemřelý oficiál a generální vikář Justus Wilhem
hrabě Pražma jako nově vysvěcený kněz ve frýdeckém farním kostele dne 5. března 1751 pokřtil.
V Příboru na Moravě studoval humanitní gymnázium. Filozofii studoval v Olomouci a získal titul Magister Artium. Pod vedením profesora Wolfa ukončil teologii již ve dvaceti letech. Potom pod vedením profesora Ehrenweiga byl posluchačem celého ius civile a dva
roky praktikoval v biskupské konsistoriální kongregaci.
J. K. Schipp byl vysvěcen na kněze r. 1774 a jako kaplan ve Frýdku byl sekretářem v čerstvě vzniklé konsistoři ustanovené biskupem Schaffgotschem. Dne 27. března 1779 přijal místo faráře v Dobré a když se oficiál hrabě Pražma zřekl frýdecké farnosti z důvodu vysokého věku, stal se roku 1788 jeho nástupcem.
Roku 1796 byl jmenován kníže - biskupským komisařem a roku 1806 generálním vikářem.
Své volné chvíle věnoval svému oblíbenému oboru - církevní historii. Z jeho pera vyšlo několik významných prací, které si u odborníků získaly uznání, jako například: "Dějiny kostela ve Vápené u Frýdku, dějiny těšínského komisariátu". Roku 1820 vydal "Anhang einer kurzgefassten Geschichte der in dem Fürstenthume Teschen eingeführten lutherischen Glaubens-Reformation und der Schicksale der katholischen Religion und Geistlichkeit", dále "Kloster der Barmherzigen Brüder zu teschen,
kloster der Elisabethinerinnen zu teschen, Kloster der Dominikaner zu Teschen, Kloster der Franziskaner zu Teschen, Residenz und das Gymnasium der Jesuiten in Teschen, Kloster der Benediktiner zu Orlau" a "Stand des Breslauer k. k. Diözesantheils mit Ende des Jahre 1820". Roku 1828 vydal: "Historisch-topographische beschreibung des Breslauer k. k. Diözesantheils, herausgegeben von dem General-Vicariate zu Friedeck i Personalstand der Geistlichkeit und Schulen im Breslauer k. k.
Diözesantheile, im Jahre 1828. Herausgegeben von dem General-Vicariate zu Friedeck". Byly to historické práce, které P. Schippovi přinesly slávu.
Generální vikář Schipp byl velmi oblíbený polskou národností, protože podporoval všechny snahy školního inspektora Szersznika, které se týkaly zavádění polských školních učebnic. Zemřel roku 1836.
Po smrti P. Schippa byl jmenován generálním vikářem P. Pavel Prutek, březovský farář a sekretář generálního vikariátu. Narodil se r. 1772 a kněžské svěcení měl r. 1795. Dlouhý čas působil jako farář ve Frýdku. Zemřel dne 4. dubna 1842. O jeho činnosti je známo velmi málo.
P. Matouš Opolský
Dalším generálním vikářem byl jmenován dne 27. dubna 1843 kníže - biskupský komisař a školní inspektor (od r. 1814), děkan a probošt v Bielsku. Narodil se roku 1780 ve Wodzisławiu v Horním Slezsku. Po ukončení filozofických studií ve Vratislavi a teologických v Olomouci byl v Horním Slezsku vysvěcen r. 1803 na kněze. Nejdříve pracoval tři roky v pastoraci v Těšíně. Od r. 1806 byl farářem ve Fryštátu, kde napsal dějiny farnosti Fryštát. Musel být vynikajícím kazatelem, když byl pozván zFryštátu na německé a polské kázání k předpokládanému 1000
letému založení Těšína, které se r. 1810 v Těšíně oslavovalo. Později (r. 1827) vyměnil farnost s P. Josefem Dostálem, farářem v Bielsku a i zde rozvinul bohatou činnost.
"Tygodnik Cieszyński"
č. 20 ze dne 22. června 1850 oceňuje činnost P. Opolského: "Byl přesvědčen, že hodnota křesťana záleží v příkladném životu a v účinné lásce k Bohu a bližnímu, kterou má křesťan nechat svítit světlo dobrých skutků. Svým světlem ulehčuje život ostatním lidem a vlévá jim chuť také svítit takovým světlem. P. Opolský na svícnu kněžského úřadu svítil pokorou, účinnou podporou škol,
horlivým rozséváním Božího slova, laskavým napomáháním dobrou radou, majetkem i pěnězi. Vždy upevňoval politický a vnitrocírkevní mír, nepohrdal žádným člověkem,
ale všem - katolíkům, evangelíkům i židům - pomáhal účinnou láskou jako bratrům a setrám. Věděl, že křesťana zdobí ctnost a dobročinnost a ne přepych zbytečných výdajů. Svých příjmů využíval pouze na potřebné věci a tak nashromáždil veliký majetek, který v závěti neodkázal pouze svým příbuzným, ale také věrným sloužícím a největší část svého majetku odkázal chudým, školám a
kostelům."
P. Opolský je zakladatelem slezské knihovny pro polskou národnost. Roku 1845 založil knihovnu pro vratislavské bohoslovce v kněžském semináři v Olomouci, aby si tak osvojili potřebnou znalost polského jazyka. Byl vždy nakloněn polské řeči a je to hlavně jeho zásluha, že r. 1848 byla do základních škol zavedena polština včetně polských
učebnic. Zemřel 11. června r. 1850.
P. Antonín Helm P. Karel Findiňský
Nástupcem P. Dr. Matouše Opolského byl dekretem ze dne 28. srpna 1850 jmenován P. Antonín Helm. Narodil se 27. března 1758 v Bravanticích a na kněze byl vysvěcen dne 13. srpna 1809.
Zpočátku působil jako kaplan v Bravanticích (1809 - 1814), pak jako kaplan ve Fryštátu (1814 – 1819), administrátor v Zebrzydowicach (1819 – 1822), lokální kurát v Ropici, farář ve Skalici a Strumieniu. Odtud odešel roku 1855, když zaměnil farnost s P. Paduchem, jako farář do Těšína. Město Těšín ho srdečně vítalo.
Byl mnohokrát vyznamenán biskupem. Stal se děkanem, později generálním vikářem, obdržel hodnost čestného kanovníka vratislavské kapituly, důvěrného
papežského podkomořího s právem nosit fialovou kleriku a titul Monsignor (1859). O deset let později (1869) byl jmenován prelátem a apoštolským protonotářem "cum usu pontificalium."
Město Těšín mu udělilo čestné občanství. P. Helm nerozvinul tak širokou činnost mezi polským lidem jako P. Dr. Opolský. Byl německého původu, a proto jeho vztah k polské národnosti byl méně srdečný, čemuž se nelze divit. Za jeho úřadování se stala výuka polského jazyka pro všechny vratislavské bohoslovce studující v Olomouci povinnou. Zemřel 18. června 1872 v 87. roce svého života.
Biskup František Śniegoń se narodil 2. října 1809 v Těšíně. Když obdržel dne 25. listopadu 1832 kněžské svěcení, stal se kaplanem ve svém rodném městě.
Roku 1840 byl prezentován na farnost v Horní Lešné. Ale ještě před uplynutím jednoho roku začal působit jako farář v Tříteži. Roku 1850 se stal děkanem.
Během svého pastoračního působení v Jablunkově byl P. Sniegoń v r. 1859 jmenován rádcem generálního vikariátu. Po smrti P. Helma v roce 1872 obdržel osiřelou těšínskou farnost. Biskup František Śniegoń byl jediným vysvěceným biskupem na teritoriu rakouské části Slezska, která náležela do vratislavské diecéze.
Po smrti P. Helma byl dekretem biskupa
Henrika Förstera ze dne 24. června 1872 jmenován jeho nástupcem P. František Śniegoń. Nominaci s sebou přivezl vratislavský kanovník P. Proschke a doručil ji P. Františku Śniegońovi v den pohřbu P. Helma. Dne 11. července se ujal svého úřadu a v témže měsíci obdržel hodnost čestného kanovníka vratislavské kapituly.
Roku 1879 se duchovenstvo rakouské č
ásti vratislavské diecéze obrátilo v petici zaslalé biskupu Dr. Försterovi s prosbou, aby u papeže vyžádal pro P. Františka Śniegońie nominaci na biskupa. Tento plán neprošel hladce, protože německé politické kruhy se vzepřely. Obávaly se totiž snížení pruského
vlivu v této oblasti a z pozdější snahy duchovenstva zcela se odtrhnout od vratislavské diecéze.
Když do úřadu vratislavského biskupa nastupoval kníže biskup Herzog a deputace z rakouské části vratislavské diecéze mu skládala hold, tak přislíbil,
že se zasadí o kladné vyřízení tohoto problému. Je samozřejmé, že veliká rozloha vratislavské diecéze a množství katolíků čítajících asi tři a půl miliónu lidí, byly hlavním důvodem, proč apoštolský stolec souhlasil s biskupským svěcením pro generálního vikáře P. Františka Śniegońie.
P. František Śniegoń byl jmenován titulárním biskupem z Tanes a
sufragánem knížete biskupa vratislavského. Tak se Těšín stal biskupským sídlem. Konsekrace biskupa Františka Śniegońie proběhla 30. září 1883 ve farním kostele v Těšíně. Této události se zúčastnil samotný kníže biskup Dr. Herzog spolu se svým biskupem surfragánem Gleichem. Před dnem svěcení dorazil z Opavy i krajský prezident Baquehem a o dvě hodiny později i krakovský biskup
Albin Dunajewski. Během působení biskupa Śniegońie byla zavedena při generálním vikariátu funkce kníže - biskupského kancléře (1891), kterou vykonával dlouholetý sekretář této kanceláře Mons. Jan Sikora.
Od r. 1892 se pravidelně každý měsíc uskutečňovaly schůze rady generálního vikariátu.
Zároveň byly formulovány základní stanovy pro porady generálního vikariátu. Základní ustanovení jsou tato:
- Kníže biskupský generální vikariát v, Těšíně se skládá z generálního vikáře a rádců jmenovaných z duchoven-
stva částečně z komisariátu těšínského a částečně z komisariátu nysského.
- Řízení se uskutečňuje při společných poradách.
- V případě nepřítomnosti generálního vikáře ho nahrazuje rádce, který je služebně nejstarší. Povinností biskup-
ského kancléře je vystavit protokol a zpracovat dokumenty.
- Z těšínské komisariátu má každý člen generálního vikariátu povinnost zúčastnit se pravidelných a mimořád-
ných porad. Z nysského komisariátu se musí dostavit alespoň jeden rádce. V jednotlivých případech může
generální vikář, při včasném oznámení, z těchto povinností dispenzovat.
- Z porad musí být vyhotoven protokol, ve kterém se vyjádří předmět jednání, průběh porady a výsledky
hlasování. Protokol musí být podepsán všemi rádci a pak předložen knížeti biskupovi.
- Generální vikář může jmenovat referenty, kteří ho budou informovat o jednotlivých věcech, které byly na
poradě projednávány. Když referenta neurčí, tak ho o poradě informuje biskupský kancléř.
- Méně závažné věci pak vyřizuje biskupský kancléř.
- Přespolní členové generálního vikariátu pak obdrží náhradu cestovních nákladů z kníže biskupské pokladny.
Biskup František Śniegoń zemřel 3. července 1891. I přes uplynutí sta let od jeho
smrti je jeho památka na Těšínsku stále živá. Jedním z jejích výrazů je pojmenování jedné ulice v Těšíně dne 26. listopadu 1992 ulicí biskupa Františka Śniegońie.
Nástupcem biskupa Františka Śniegońie se stal dne 22. května 1892 P. Karel Findiňský, jehož předkové se do Frýdku přistěhovali
z Częstochowé. Narodil se roku 1833 ve Frýdku a dne 6. července 1856 byl kníže biskupem Fürstenbergem vysvěcen na kněze. Čtrnáct let pracoval jako kaplan v Těšíně až do svého jmenování frýdeckým farářem roku 1870. Roku 1879 byl jmenován děkanem a roku 1882 rádcem generálního vikariátu. Roku 1891 kníže -
Generální vikářové museli skládat také osobní přísahu, kterou P. Karel Findiňský složil podle následující formule odeslané z vratislavské biskupské kurie:
"Já P. Karel Findiňský, jmenovaný a inaugurovaný Jeho
eminencí biskupem kardinálem Koppem, kníže biskupem vratislavským, generální vikář a oficiál v rakouské části důstojné vratislavské diecéze přísahám a slibuji před všemohoucím Bohem, že budu svému velebnému ordinářovi věrným. Budu mu prokazovat poslušnost, úctu a loajálnost. Biskupská práva budu bránit podle svých sil. Budu hájit, podporovat a střežit zájmy diecéze
a biskupství. Budu bránit ztrátám a škodám, budu hájit víru, duchovenstvo a všechny mně svěřené. Nebudu se řídit jakýmkoliv stranictvím či nenávistí a budu rozhodovat spravedlivě. K tomu ať mi dopomůže Bůh a Boží evangelia!"
Duchovenstvo i lid si přáli, aby nově jmenovaný generální vikář také obdržel biskupskou hodnost, které se těšil jeho předchůdce biskup Śniegoń. Ale kardinál Kopp byl jiného názoru a v dopise zaslaném ministru náboženství a kultury z 20. září 1891 potvrdil, že biskup sufragán pro rakouskou část diecéze by byl potřebný pouze tehdy, kdyby ordinář (kníže
biskup) nemohl kvůli chorobě nebo vysokému věku plnit biskupské funkce. Zemřel roku 1897.
P. Karel Hudec
Nástin činnosti generálního vikáře Pro sebe si zase kníže biskup vyhradil:
Po smrti generálního vikáře P. Findiňského se snažil veliký germanizátor, vratislavský biskup Dr. Jiří Kopp jmenovat rodilého Němce.
Ale veřejné mínění, tisk a slezští poslové ve frankfurtském parlamentě se postavili proti. Z tohoto důvodu jmenoval Poláka P. Karla Hudce, účastníka slovanského sjezdu v
Praze roku 1848.
P. Hudec se narodil roku 1829 v Karviné. Po třech letech studií filozofie v Bernu a Olomouci vstoupil r. 1849 na teologii v Olomouci. Dne 20. července 1853 byl vysvěcen na kněze. Potom byl jmenován kaplanem ve Fryštátu, kde po boku faráře Plauzuna pracoval velmi horlivě ve škole. Po
několika letech kněžské práce nastoupil do domu hraběte Larische jako učitel a vychovatel.
Když počátkem roku 1864 P. Plazun zemřel, byl P. Hudec prezentován hrabětem Larischem, bývalým ministrem financí do fryštátské farnosti jako farář. A 2. května 1864 přijal investituru do této farnosti. Jako farář se P. Hudec vyznačoval nezlomnou horlivostí,
skvělou výřečností na ambónu a především byl vzorným katechetou. Stal se rádcem kníže biskupského generálního vikariátu, čestným kanovníkem vratislavské kapituly, členem krajské školní rady a čestným občanem města Fryštát.
Generálním
vikářem byl jmenován dne 29. listopadu 1897. Papež ho dne 22. května 1898 ustanovil prelátem (Protonotarius Apostolicus). V úřadu generálního vikáře pracoval horlivě i přes velké obtíže, velikou zodpovědnost a špatné zdraví. Zemřel roku 1902.
Nástupcem P. Hudce byl 16. května 1902 jmenován farář ustroński a kníže biskupský kancléř P. Jiří Kolek. Narodil se 10. dubna 1840 v Domaslavicích a na kněze byl vysvěcen 10. června 1864 v
Olomouci. Pracoval nejdříve v Bruzovicích, potom ve Frýdku a Těšíně. Roku 1873 se stal farářem v Dolních Bludovicích a roku 1900 v Ustroniu. Jako ustroňský farář byl jmenován roku 1900 knížecím biskupským kancléřem. Po svém jmenování roku 1902 generálním vikářem se
přestěhoval se z Ustronie na faru do Fryštátu. Krátce předtím, dne 25. dubna 1902 ho císař jmenoval čestným kanovníkem vratislavské kapituly. Pro uznání svých zásluh byl od papeže jmenován apoštolským prelátem. Po vytvoření katovické diecéze roku 1925 a sloučení polského těšínského Slezska s touto diecézí, skončil generální vikář P. Jiří Kolek své úřadování.
Po tom ještě během tří let pokračoval v práci generálního vikariátu P. Wilhelm Kasperlik, aby postupně předal agendu úřadům vratislavské
diecéze. Poslední činnost polské části generálního vikariátu skončila roku 1928. Dále byla činná česká část generálního vikariátu, která také podléhala vratislavskému biskupovi. Náležely do ní dva komisariáty: východní (těšínské) a západní (Sudetenland) Slezsko. Tyto komisariáty zakončily činnost ve druhé světové válce.
Teprve však vratislavský kníže - biskup Kopp při příležitosti jmenování P. Findiňského generálním vikářem přesně
formuloval oblast jeho jurisdikce. Vztahovala se na následující administrativní akty:
- Jmenovat jednotlivým farářům jejich kaplany a kooperátory, pověřovat laiky církevní službou.
- Opuštěným beneficiím (farnostem) hledat a jmenovat nové administrátory a pak vypsat konkurs na uvolněné
beneficium.
- Přezkoušet diecézní i řeholní zpovědníky a udílet jim aprobaci na určitou dobu, kterou je možno z řádného
důvodu odvolat. Vyjímkou jsou zpovědníci ženských klášterů.
-
Vystavovat testimonia a doporučující dopisy ke svěcení (litterae testimoniales et commendatitiae).
- Vykonávat jurisdikci nad řeholníky i exemptními a to natolik, nakolik to odpovídá konstitucím tridentského
koncilu a dekretům svaté kongregace.
- Přetíženým a nemocným rektorům kostela (farářům) získávat pomocníky.
- Uvalovat cenzury, viníky po přezkoumání suspendovat z kněžských pravomocí, zbavovat administrativních
úřadů a beneficií, suspendované obracet.
- Aprobovat teologické církevní knihy.
- Benedikovat kostely, otláře a oratoria určené k sakrálním účelům.
- Provázet vizitace kostelů, posvátných míst a určitých ženských klášterů, kontrolovat každoroční účty.
- Dohlížet na dodržování zbožných odkazů a závětí.
- Z vážných příčin dispensovat od manželských slibů, jakož i od překážek smíšeného manželství při zachování
církevních předpisů.
- Zkoumat a rozhodovat manželské spory v první instanci.
- Žádat o pomoc světskou vládu, nakolik to je potřeba.
- Využívat facultates quinquennales, které byly předchůdcům uděleny knížetem biskupem.
- Mít k dispozici jednoho či více pomocníků, pokud kníže biskup se zdržuje mimo diecézi a nemůže plně vykoná-
vat svou jurisdikci.
- Zkoušet a přijímat kleriky.
- Právo udílet beneficia, měnit, potvrzovat rezignace, uprázdněné beneficia (také farnosti), které nemají patronát
obsazovat a které mají patrony obsazovat podle prezentace patronů.
- Nominovat komisaře a děkany, vybírat profesionální zkoušející, rádce a školní inspektory.
- Vyhrazovat kostely a hřbitovy na jiný účel, než na katolickou bohoslužbu a pohřeby katolíků.
- Povolovat prodej církevních, farních, špitálních a jiných zbožných majetků.
- Potvrzovat všechny dekrety, které budou generálním vikářem vydané pro duchovenstvo.
- Udělovat připouštěcí povolení ke svěcení a udělovat dispenze k obvyklým překážkám.
- Rozdělovat farnosti a podřizovat území jiným farnostem.
- Přijímat ženy do řeholního stavu.
- Potvrzovat zpovědníky pro řeholnice.
- V určitých případech povolovat překročení klauzury úředníkům.
