2.2 Snahy o získání biskupské hodnosti
          pro generálního vikáře
Duchovenstvo bylo nespokojeno s působením kardinála Koppa a jakmile zemřel, podniklo kroky, aby změnilo situaci v slezském generálním vikariátu. Jednalo se především o navrácení hodnosti biskupa - sufragána pro generálního vikáře a o reorganizaci úřadu generálního vikariátu. Proto byla dne 11. března 1914 vyslána k rakouskému císaři Františku I. nóta, že duchovenstvo pohnuto loajálností si nepřeje žádnou změnu ve vztahu rakouské části diecéze k mateřské diecézi.
     Od roku 1891 vykonával všechny biskupské funkce v rakouské části vratislavské diecéze kníže biskup Kopp. Z důvodu veliké rozlehlosti vratislavské diecéze, která čítala 3 658 948 katolíků, mohlo být biřmování v nejlepším případě v jednotlivých děkanstvích jednou za osm let. Velmi často teprve po devíti nebo desíti letech. Tyto okolnosti měly za následek, že velmi mnoho katolíků bylo bez biřmování a že zvláště mládež končila střední školy bez přijetí svátosti biřmování.
     Náboženské, národnostní a společenské vztahy taky vyžadují určitého kontaktu mezi klérem a biskupem, neboť duchovenstvo, které pracuje uprostřed tak těžkých podmínek potřebuje určitou podporu a zázemí. Avšak veliké množství duchovenstva v rakouské části diecéze nehovořilo ani jednou v životě s biskupem. Jejich kontakt s biskupem se ohraničil na to, že byli děkanem v obvyklé formě biskupovi pouze představeni. Tyto obtíže a nedostatky v pastoraci byly více méně způsobeny tím, že biskup kardinál Kopp neměl v rakouské části diecéze žádného biskupa sufragána, který by částečně vykonával jeho biskupské závazky a funkce.
     Rakouský císař František Josef svým výnosem z roku 1882 potvrdil vyčlenění prostředků pro biskupa sufragána v rakouské části vratislavské diecéze. Avšak po smrti prvního biskupa sufragána v roce 1891 nenastala nominace jeho nástupce. A duchovenstvu nebyl znán důvod, proč k tomu nedošlo.
     Zároveň sloučení úřadu generálního vikáře s úřadem faráře bylo možné bez větších škod v roce 1796. Ale roku 1926 byl už takový stav neudržitelný. Generální vikář nebyl schopen řádně vyhovět závazkům obou funkcí. Následkem toho bylo, že své povinnosti faráře a pastýře duší musel předávat svým kaplanům. Tím však nastalo neúměrné zatížení kaplanů, kteří působili v místě sídla generálního vikáře. Museli totiž ve všech pastoračních povinnostech faráře zastupovat, aby se on mohl věnovat závazkům úřadu generálního vikáře. Z druhé strany to kladlo ekonomické nároky na generálního vikáře, který musel zaopatřovat kaplany za pomoc v pastoraci.
     Sloučení funkce generálního vikáře s funkcí faráře mělo ještě jeden negativní důsledek. Protože právo nominace generálního vikáře a právo prezentace faráře se nenacházelo v jedněch rukou, stávalo se často, že generálním vikářem se stal kněz, který působil mimo Těšín. Následkem toho se často měnilo sídlo generálního vikáře a putovalo po celém Těšínském knížectví. Mimo Těšína byl tento úřad ve Frýdku, Moravci, Fryštátu, Bielsku a Strumieniu. Těšín byl ustanoven sídlem generálního vikáře až roku 1872.
     Do roku 1890 vykonávali všechny kancelářské práce kaplani farnosti, ve které byl generální vikář farářem.
Na mechanické přepisování měli být využíváni kaplani v Těšíně za určitou roční rentu.
     Tyto požadavky byly předneseny před nominací nového vratislavského biskupa knížete Dr. Adolfa Bertra- ma. Proto se r. 1924 postaral kníže biskup v Římě o plnou moc pro P. Kolka k udělování svátosti biřmování, kterou ještě toho roku využil.
     Rozdělení těšínského Slezska, které proběhlo dne 28. července 1920 v Paříži, mělo za následek významné změny. Československá vláda se postarala o to, aby pro československou část těšínského Slezska byl ještě
r. 1920 jmenován komisař a oficiál v osobě P. Stanislava Weissmanna, faráře v Morávce, který se později stal farářem v Karviné. Mimo komisariátu pro těšínské Slezsko existoval již od 18. století komisariát nysský. Oba komisariáty se po roku 1920 staly nezávislé na generálním vikariátu v Těšíně. Tím se pravomoc generálního vikariátu, co se rozlohy týče, velmi ztenčila a ohraničila se pouze na polskou část těšínského Slezska.
     Roku 1922 po rozdělení Horního Slezska na část německou a polskou byla pro polskou část vytvořena
v Katovicích apoštolská administratura. Těšínské Slezsko zůstala nadále součástí vratislavské diecéze v důsled- ku neporozumění mezi polskou vládou a římskou kurií. To trvalo až do vytvoření slezské diecéze (katovické)
a do nominace prvního slezského biskupa Dr. Augusta Hlonda jako důsledku konkordátu mezi papežem a pol- skou vládou v roce 1925.
     Za účelem uvedení konkordátu do praxe a uspořádání hierarchických vztahů v Polsku vydal papež Pius XI. dne 28. října 1925 papežskou bulu "Vixdum Poloniae unitas". Výkonem této buly pověřil papež Pius XI. varšavského nuncia arcibiskupa Laurieho, který dne 11. listopadu 1925 vydal erigační dekret pro slezskou diecézi, do které náležela i polská část vratislavské diecéze. Dne 17. listopadu 1925 přijel do Těšína nový slezský biskup Dr. August Hlond, aby ve smyslu erigačního dekretu uspořádal poměry v Těšíně. Generální vikář
P. Kolek úřadoval z jeho pověření až do konce listopadu 1925. Dne 1. prosince byla akta a archív převezen do Katovic. Tak přestal existovat generální vikariát, instituce, která přetrvala 155 let – od r. 1770.