
3. Snahy o založení
Ostravsko - opavské diecéze
S
nahy o založení biskupství v Opavě v letech 1948 až 1989 lze považovat za zmrazené. Malým výkřikem
do tmy bylo zpracování projektu biskupství v Opavě PhDr. Vladimírem Neuwirthem v roce 1968. Dějiny české církve od roku 1948 do roku 1989 jsou tristní. Vůdčí kněžské a katolické intelektuální osobnosti byly ve vězení, emigraci či bez státního souhlasu k výkonu kněžské činnosti (tzn. de facto v ilegalitě). Značná část kléru kolabo- rovala s komunistickým hnutím duchovenstva Pacem in Terris.
Jednak z obavy ze ztráty státního souhlasu
a z perzekuce, jednak z plynoucích ekonomických či společenských výhod. Způsob pronásledování církve se postupně měnil a kultivoval. Popravy a těžké žaláře z let padesátých byly již minulostí v letech osmdesátých, kdy pronásledování mělo spíše formu šikanování katolíků. A to většinou jen těch, kteří vystupovali z šedě jednotvárné masy.
Jediný seminář, který během socialistické éry v České republice existoval byl
mnohými kněžími považován za proticírkevní a mladí mužové byli svými faráři odrazováni od vstupu do něj. Tak nebylo využito mnoho kněžských povolání. Dnes je však třeba říci, že střední generace kněží, která z tohoto semináře vyšla, je dnes hlavní pastorační silou. Rektor tohoto semináře Mons. Vojtěch Cikrle je dokonce brněnským biskupem. V neofi- ciální katakombální církvi vzniklo mnoho zajímavých pastoračních experimentů. Pro případ těžkého pronásle- dování byli svěceni podle
řeckokatolického ritu ženatí mužové na kněze i na biskupy a působili jako biritualisté. Dokonce se hovoří o svěcení žen. Po revoluci byla tato podzemní církev zdrojem velikého morálního kreditu katolické církve vůbec. Bohužel však došlo k vzájemnému nepochopení a neuznávání s oficiální hierarchií
a dnes je problém zařazení těchto lidí do práce v oficiální církvi velikým problémem, který navíc mediálně poškozuje tvář církve.
Po pádu komunismu v roce 1989 se
česká církev začala vzpamatovávat z čtyřicetileté devastace. Je nezbyté zdůraznit, že v době sametové revoluce byl v celých Čechách pouze jeden biskup! Byl jím devadesátiletý František kardinál Tomášek. Nehledě k jeho značné morální autoritě a vysokému zahraničnímu kreditu byl vládnoucí vrstvou považován za "generála bez vojska". Vzhledem k 4,5 % účasti národa na nedělní ligurgii to bylo pochopitelné. Mnozí tajně vysvěcení biskupové nemohli být vůdčími osobnostmi porevoluční obnovy české
církve. I když mnozí kněží podzemní církve se významně zasloužili o pád komunismu a po revoluci měli vliv na kladný obraz církve před ateistickou společností.
Po sametové revoluci v roce 1989 byly katolické kostely zaplněny a církev se těšila významnému morálnímu kreditu. Ten však byl během několika let naprosto ztracen díky mediálním tahanicím o restituce církevního majetku ukradeného komunisty. Dnes jsou kostely poloprázdné jako nikdy před tím. Církev je většinou
národa považována za chamtivou a nepotřebnou instituci. Vliv církve na kulturní a společensko - politické dění ve státě je minimální.
Ve chvíli, kdy se začala obnovovat církevní hierarchie a noví biskupové přišli do svých diecézí, znovu se vynořila otázka rozdělení Olomoucké arcidiecéze a otázka vzniku nového biskupství na severu Moravy.
Veliká rozlehlost Olomoucké arcidiecéze a především nevyhovující farní systém neumožňoval kvalitní
pastoraci. Rozložení farností, které v České republice existuje je více měně totožné s teritoriálním rozložením farností tak, jak ho zavedla císařovna Marie Terezie. Za těch dvěstě let se však mnohé farnosti vylidnily
a naopak vznikla statisícová sídliště, která mají jen jeden kostelík, nebo vůbec žádný. Především při poválečném násilném odsunu Němců z pohraničí se mnohé vesnice prakticky vylidnily. Zůstal prázdný kostel s kapacitou mnoha set lidí a prázdná fara. Obé se za
čtyřicet let komunismu pomalu měnilo v trosky. Po otevření hranic se Západem nastal počátkem devadesátých let veliký boom vykrádání takových pohraničních kostelů, do kterých farář zavítal párkrát za měsíc. Dnes už prakticky není, co ukrást. Dodnes církev nenalezla dostatek sil, energie
a finančních prostředků, aby zrušila mrtvé farnosti a vytvořila farnosti a pastorační střediska v desetitisícových sídlištích.
Počátkem devadesátých let se opět objevily snahy uvést do života bulu Pia VI. "Suprema Dispositione" z ro- ku 1777. Začaly úvahy o vzniku nové diecéze nejenom na pergamenu buly. Ale jako sídlo biskupské katedry už nebyla navrhována pouze Opava, ale také třistatisícová Ostrava, která vznikla spojením několika vesnic a sou- středěním průmyslu u naležišť uhlí. Rozpoutala se prestižní bitva o to, kde se bude nové biskupství nacházet.
Jedna z nejzajímavějších institucí, která lobovala pro Opavu, byla Matice slezská. Tato organizace sdružuje především historiky intelektuály zabývající se kulturou, historií a rozvojem českého Slezska. Dne 14. května 1993 svolala do Českého Těšína centrální setkání zástupců regionů těšínského a opavského Slezska. Jako vůdčí osobnosti vystoupili MUDr. Jaromír Kalus, čestný ředitel Matice slezské, PhDr. Artur Sommer, vedoucí centrálního výboru Matice a Ing. Vlastimil
Kočvara, šéf regionálního výboru Matice pro opavské Slezsko
a Jiřina Kartlová, vedoucí regionálního výboru Matice pro těšínské Slezsko.
Toto sdružení se jednomyslně rozhodlo obrátit na příslušné instituce s výzvou, aby sídlem nově vzniklého biskupství byla historická Opava, která je mimo období komunistického režimu centrem českého Slezska. Matice formulovala důvody a perspektivy biskupství v Opavě takto:
Opava je územním centrem předpokládaného regionu diecéze.
Opava měla z
V této souvislosti je potřeba také připomenout prohlášení provinciála Řádu bratří a sester Panny Marie Jeru- zalémské (Deutsche order) P. prof. Jindřicha Stuchlíka ze dne 3. května 1995, ve kterém dává k dispozici pro po- třeby biskupství budovy a kostel Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie v Opavě. Tuto svou aktivitu konzultoval s představeným řádu P. Arnoldem Wielandem. Ale snaha, aby sídlo biskupství bylo v Opavě, se nepodařila.